|
Článek v časopise ASTRO č. 45/2000
Konečná stanice – Trója – Draháň
Kdyby někdo provedl statistický průzkum počtu rodin v České
republice, vlastnících domácího mazlíčka, čekalo by ho překvapení. V množství
domácích zvířátek jsme už dnes světoví! Otázkou zůstává, zda zvládáme se
stejnou „světovostí“ i odpovědnost za „naše menší bratry a sestry“, kterých
jsme se ujali a poskytli jim naději na domov. Pevně věřím, že těch, kdo berou
svou zodpovědnost za „ochočenou lišku“ vážně je více, než těch, kteří
podlehnou tlaku módy, obstarají si psa, kočku, leguána nebo želvu a následně
v nejlepším případě doplní početní stav útulků pro zvířata. Každý, kdo
se o svého domácího mazlíčka stará dlouhá léta však ví, že může nastat
situace nejsmutnější, kdy už nepomůže pamlsek, dobré slovo ani veterinární
ošetření a němý člen domácnosti se vydá na cestu do zvířecího ráje. A
vyvstane otázka: „Co s tělem milované bytosti, které je už jen prázdnou
schránkou, ale přesto obrazem toho, komu byl věnován čas, láska a pozornost?“
Málokdo se může zachovat po vzoru hraběte Clam – Gallase nebo císaře Bedřicha
Viléma. Cesta do Paříže je dlouhá a moře v České republice není. Jako
jedno z řešení se může zdát pohřbení domácího mazlíčka v přírodě
nebo na zahrádce u chaty nebo chalupy. Ale … . Ano, je tu jedno velké ale!
Tekutina z rozkládajícího se těla se může dostat do spodních vod,
z nichž se napájí většina studní a potoků a truchlící majitel se
nevědomky stane živým mauzolem svého zvířátka, protože si ho vypije nebo něco
podobného umožní svým bližním (a pozor – za neřízené zahrabání uhynulého
zvířete je i pěkně mastná pokuta!). Další možností je ponechat mazlíčka na
veterině a tělíčko, které opustila duše, odsoudit ke zpracování v kafilérii.
Zvířátko, jehož jedinou životní náplní bylo dělat vás šťastnými, se promění
v masokostní krmnou moučku a vy, co by milující majitel, máte opět šanci
se se svým mazlíčkem setkat při konzumaci masa ze zvířat, jejichž potrava je
moučkou doplňována. Morbidní? Samozřejmě. A to ani nezmiňuji psychické
trauma, kterým projde majitel, když po čtrnácti letech společného života musí
od veterináře odejít s vědomím, že jeho miláček, se kterým dlouhá léta
sdílel dobré i zlé, leží zabalený v černém igelitovém pytli ve zvířecí
márnici a čeká na odvoz do kafilérie k dalšímu posmrtnému zužitkování.
Existuje vůbec řešení, jak se důstojně rozloučit s domácím mazlíkem a
neublížit při tom sobě ani ostatním? Ano i ne. Záleží na odhodlanosti a
bohužel i na peněžence. Ale když už jsme po dlouhá léta živili a opečovávali
němou tvář, nebudou asi 3000 až 4000 korun českých hrát až tak velkou roli.
Takovou částku bude totiž potřebovat majitel k pohřbu svého milovaného
psa, kočky, fretky, králíka nebo hada v soukromém Prvním evropském
pietním parku - zahradě přátel nejvěrnějších, která se nachází
v chráněné oblasti Praha Trója – Draháň.
Klid na duši a dárek
potomkům
A už slyším pobouřené hlasy
českého národa. Peníze chybí na důchody, ve zdravotnictví, školství, je tolik
potřebných a najednou vydá několikatisícovou částku zvrhlý majitel domácího
zvířátka na jeho pohřeb, místo aby peníze věnoval na charitu. Ale majitel
domácího mazlíčka, pohřbeného v trójském pietním parku němých tváří se chtě
nechtě podílí i na obecně prospěšné činnosti! V ceně pohřbu je totiž i
výzdoba hrobu, keř nebo strom, který ztělesňuje duši zvířátka, které ho
„nakrmí“ vlastním tělem. A za 10 – 20 let, až se sazenice rozrostou, tu
vznikne možná jedno z nejnavštěvovanějších míst Prahy. Je tu totiž nejen
krásně, klid a pohoda, k čemu přispívá i “lidská“ zahrádkářská kolonie,
oddělená od budoucího parku jen prašnou cestou a drátěným pletivem plotu, ale
i jakási neopakovatelná pozitivní atmosféra. Lidé se tu totiž konečně
k sobě chovají jako lidé. Přijíždějí sem rodiny s dětmi a novými
domácími mazlíčky, mladé milenecké páry i ti v nejlepších letech, ale i
staří opuštění lidé, jejichž největším přáním je, aby jejich popel byl jednou
rozprášen na hrob jejich zvířátka. A všichni tu nacházejí nové přátele, porozumění
a možnost popovídat si o svých radostech a bolestech. „Pejskaři“ (ty uvozovky
tu jsou, protože se tu setkávají nejen majitelé psů, ale i koček, fretek,
králíků a laboratorních krys a potkanů, ale psy a psíci tu jsou přeci jen
zastoupeni v nejhojnějším počtu) zatím ještě neztratili slušnost a tak
se tu stáváte svědky něčeho, co už snad nevidíte ani na „svatém poli“,
hřbitově lidí – návštěvníci zalévají proschlé sazenice na cizích hrobech, do
společného fondu přinášejí kávu, čaj, hrníčky a lžičky a kdokoliv si tu může
uvařit horký nápoj na propanbutanovém vařiči, posedět v altánku, půjčit
si plastovou židli nebo konev na vodu. Na hrobech zvířat a ptáčků jsou
uloženy jejich hračky, s kterými si hrají zvířecí návštěvníci a někdy i
děti. Nic se neztratí a pokud se zatoulá, najdou to majitelé na poličce,
speciálně zřízené k tomuto účelu. Nikdo nic neničí a ničemu se
nevysmívá. Možná, že některý z náhrobků vzbudí nevěřícné zavrtění hlavou
nebo úsměv, ale protože každý z nás má jiný vkus a právo na svobodnou volbu,
nikdo tu nikoho nekritizuje ani nenapadá. Někomu se může zdát památník lidské
lásky ke zvířeti zhotovený z leštěného mramoru nevhodný, někomu připadá
pietní socha miláčka nevkusná a jiný je pohoršen prostotou na volné ploše
zasazeného stromu nebo keře bez jakéhokoliv označení. Jedno je však jisté.
První evropský pietní park – zahrada přátel nejvěrnějších se mění a formuje
v jeden z nejzajímavějších, uměle osázených parků Prahy.
Bambus, mišpule a metasekvoje čínská
Na hřbitově přátel nejvěrnějších
v pražské Tróji – Draháni je pohřebeno již přes tři sta domácích
mazlíčků. Jejich hroby zdobí ty nejroztodivnější keře a stromy. Protože
„hřbitov zvířátek“, co se týká skladby majitelů zesnulých domácích miláčků,
je institucí mezinárodní, pocházejí i dřeviny ze všech koutů světa. Jsou tu
pohřbeni zvířátka čtyř majitelů z USA, dvou Kanaďanů a pěti Angličanů.
Je tu zastoupen Kypr, Malta, Tunis, Jugoslávie, Čína. Nad hrobem psa
japonského diplomata roste bambus a manželé z Holandska tu pochovali své
dva psy ve společném dvojhrobu označeném smrky. Protože se museli po vypršení
pracovní smlouvy vrátit do vlasti, odvezli si s sebou původní sazenice smrčků
a na hrobech je druhá výsadba. Původní stromy z hrobu ovčáků nyní lemují
vchod do domu jejich majitelů jako trvalá připomínka přátelství člověka a
psa. Půvabný milenecký pár, Ilona a Honza, sem chodí navštěvovat své
zlatíčko, boxera. Bubo se dožil pouhých třinácti měsíců a na hrobě mu teď na
počest jeho krátkého života porostou keře buxusu. Nejlépe se v půdě bývalé
skládky sice daří rododendronům (pěnišník), ale vyrůstají tu také azalky,
magnólie, jalovce, mišpule, kdoule, nejrůznější druhy borovic, smrků a jedlí.
Nechybí tu ani jalovce, ať již sestříhané do tvaru ozdobného košíčku nebo
normálně rostlé, nejrůznější bonzaje, moruše, břízky a šlechtěné a divoké
jeřabiny, meruňky a vlašské ořechy. Některé sazenice pocházejí z pražské
botanické zahrady. Raritou je dozajista čerstvě osazená metasekvoje čínská,
dorůstající do výšky 30 metrů. V létě zelený, opadavý jehličnan, byl
Evropany objeven teprve v roce 1941 na jihozápadě Číny a vyvolal mezi
odborníky senzaci. V době druhé světové války byla z Ameriky
vypravena značně velká expedice na sběr semen a první exempláře metasekvoje
vykvetly poprvé na Západě teprve před několika lety. Nyní má svou metasekvoji
díky spolutvůrcům pietního parku přátel nejvěrnějších i Praha.
Mgr. Valburga Vavřinová
|
